Řekněme - samozřejmě jen pro představu - že se nenávidíte. Vzhledem k tomu lze předpokládat tři konkrétní údaje o vašem životě. Jedním z nich je, že nostalgicky vzpomínáte na určité období své minulosti. Střední škola, vysoká škola, cokoli - stýská se vám po tom. Další je, že ve snaze znovu prožít ta slavná léta se bezostyšně a s lepkavými prsty věnujete smyslovým regresím, obvykle nějaké kombinaci zmrzliny, pizzy a počítačových obrazovek. A konečně, buď jste neviděli, nebo jste viděli a velmi nenáviděli loňskou katastrofálně nepochopenou kasovní bombu Matrix Zmrtvýchvstání.
Tyto věci spolu bolestně souvisejí. Matrix 4 nebyl bomba, protože byl špatný. Bombardoval se proto, že byl sám o sobě o sebenenávisti, nostalgii a tyranii obrazovek, a proto ho nenáviděli nostalgičtí netizeni, kteří nenáviděli sami sebe. Ti podle této logiky musí tvořit hlavní část filmového publika. HBO Max na začátku tohoto měsíce vzkřísilo Zmrtvýchvstání pro streamování. Věděli jste to? Nebo vás to vůbec zajímá? Rozhodně ne, a to je váš problém. Stejně jako Neo nejste schopni pochopit to, co na tomto světě potřebujete nejvíc, a to je právě realita vaší reality. Jestli Matrix 4 v něčem selhává, pak v tom, že zapomíná, že se nenávidí sám sebe a nikdy se nechce podívat do zrcadla.
I když si to možná uvědomuje. Film Lany Wachowské prakticky hoří zrcadly, sebekritikou. Hned v prvním záběru k nám kráčí někdo vzhůru nohama. Ukáže se, že je to odraz v kaluži. Wachowski nám naznačuje, že nás čekají inverze a zvraty, a to nejen filmové. Zhruba první třetina filmu rekapituluje události prvního Matrixu, ale špatně, nepřesvědčivě. "Proč používat starý kód," ptá se jedna z postav, "k zrcadlení něčeho nového? " Film kritizuje, ba přímo nenávidí sám sebe. Dívá se do zrcadla a nelíbí se mu, co vidí.
Stejně tak Neo. Vidíme ho skleslého u jeho pracovního stolu, jak nešťastně zírá na staré řádky zeleného deště. V tomto vzkříšeném Matrixu je z něj světoznámý herní designér a původní trilogie byla jen hra, kterou vytvořil, nikoliv skutečná. Jednou se v domnění, že tomu tak je, pokusil o sebevraždu. " Jsem blázen? " ptá se svého terapeuta. "Tohle slovo tady nepoužíváme," odpoví terapeut. Ano, Neo teď chodí na terapii.
Jenže je to... špatná terapie. Sotva se setkáme s terapeutem se stylovými brýlemi s modrými obroučkami, obnoví Neovi recept na modré pilulky. Poslechněte si, jaká slova terapeut používá: " Co jste v tu chvíli cítil? " " Ten útok vás účinně připravil o hlas. " Jeho násilí ve vás vyvolalo emoce. " " Mluvili jsme o hodnotě adaptivního hněvu při lidském traumatu. " Terapeutické aplikace jsou schopny lepšího dialogu, a o to jde. Brzy vyjde najevo pravda: Neúspěšného architekta z původního Matrixu nahradil tento muž. Jmenuje se Analytik. Jinými slovy, bytost, která nově zotročuje masy, padouch z filmu Matrix Resurrections, je obyčejný terapeut.
Začínáte chápat, proč se vám tento film nelíbí. Matrix 4 vás nejen nutí konfrontovat se s vlastní bídou - ale také vám jasně ukazuje, že z toho není snadné východisko. Pilulky nefungují, stejně jako laciné terapeutické řeči. (Abyste unikli Matrixu 2.0, musíte se doslova nabourat do zrcadla.) Později Analytik Neovi vysvětlí, jak naprogramoval novou simulaci. Používá samotného Nea a také Trinityho jako základ pro jakýsi druh univerzálního ovládání mysli. Ví, že se navzájem potřebují, a tak jejich vztah znemožní, a to je vše. Wachowski naznačuje, že k ovládnutí stačí, když to, po čem na světě nejvíce toužíte, navždy umístíte jen tak mimo dosah.
Je to vhled neméně hluboký než v případě původní trilogie, kterou se Matrix 4 snaží přetvořit a přetvořit pro novou, sebenenávistnou a přeterapizovanou dobu. Wachowski tvrdí, že základem simulace může být technologie, ale je to lidská psychologie, která ji umožňuje a nakonec přijímá. "Na fakta kašlete," říká analytik. "Jde jen o fikci. "Má pravdu. Lidé se rozhodnou nenávidět sami sebe, protože alternativa - milovat se a osvobodit se - je těžší.
Je to vůbec možné? Film, jak už to u Matric bývá, nabízí dvě možnosti. Jednou z nich je smrt, k níž Analytik vybízí. V nejvíce šokující sekvenci filmu promění obyčejné lidi v roboty a přikáže jim, aby se vrhli z okna - terapeut dohání lidi k sebevraždě. Říká tomu "režim roje". Dokonce i Neo a Trinity, když se zdá, že je veškerá naděje ztracena, se rozhodnou skočit.
Ale neumírají. Létají. Zdá se, že zde film potvrzuje druhou možnost. Když se rozhodnete, že už se nebudete nenávidět, když se rozhodnete pro svobodu, rozhodnete se žít a žít s ostatními. Ne v minulosti nebo v nižších dimenzích obrazovek, ale ve světě, který je skutečný, riskantní, zalidněný, živý. Tuto volbu je třeba činit každý den, každou hodinu, každou vteřinu. Není divu, že se vám do toho nechce. Není divu, že se na tento film raději nedíváte. Raději byste se nenáviděli - a zemřeli sami.
