George Miller se nikdy nenechal zaškatulkovat do jednoho žánru. Ačkoli se tento australský režisér poprvé prosadil jako scenárista a režisér bombastických a ponurých filmů o Šíleném Maxovi, stojí také za oběma filmy o roztomilém mluvícím prasátku se zlatým srdcem. Vytvořil také animovanou sérii Happy Feet, za kterou získal svého jediného Oscara.
Miller nade vše miluje příběhy - ať už o drsných bojovnících na cestě za vodou, nebo o tučňácích, kteří si prostě musí zařádit. Jeho nejnovější projekt Tři tisíce let touhy je částečně o této lásce. Film sleduje osamělou naratoložku (Tilda Swintonová), která se vydává na konferenci o příbězích do Turecka, na bazaru narazí na láhev a nakonec do svého hotelového pokoje vypustí džinna (Idris Elba), který je větší než život. Oba se pustí do dlouhé diskuse o džinově staleté historii a okolnostech, které ho v láhvi uvěznily. Na cestě se objevují akční sekvence, krásné scenérie a podivné postavy, ale v jádru je Tři tisíce let o radosti z vytváření a vyprávění příběhu, stejně jako o tom, jak se představujeme ostatním.
Tento rozhovor byl pro přehlednost a délku upraven.
George Miller: No, vlastně celý život. Příběhy vám pomáhají orientovat se v existenci a trochu víc se vcítit.
Moje dvojče - nebyli jsme jednovaječná dvojčata, ale strávili jsme spolu prvních 22 let života, prakticky každý den. Chodili jsme na stejnou základní školu, stejný internát, stejnou střední školu, studovali jsme stejný obor na univerzitě. A každý den jsme si vyměňovali zážitky a vyprávěli si příběhy. On je skvělý vypravěč a velmi, velmi vtipný, takže mě jeho historky vždycky zaujaly. Vždycky jsem se snažila, aby moje verze dne byly vzrušující i pro něj.
Myslím, že je to také proto, že jsem jako dítě vyrůstal v relativní izolaci v 50. letech na australském venkově. Nebyla tam televize. V místním kině se ale v sobotu konala večerní představení, kde jsme se všichni scházeli. Chodily tam děti z celého venkova. Bylo tam rádio, komiksy a knihy. Zbytek času jsme trávili hrou. A při tom všem si myslím, že jsem se nevědomky vyučil filmařem, což vlastně dělám i po všech těch letech.
Teprve když jsem se dostal k natáčení svého prvního filmu a natáčeli jsme a stříhali něco na čas, najednou jsem pochopil, že film je především vyprávění. A stále se snažím přijít nejen na to, jak vyprávět příběhy na filmu, ale i na to, co to znamená, že jsme nějak hardwarově nastaveni na příběh. Napříč časem a prostorem, ať už jsme kdokoli, ve všech kulturách vlastně řešíme svět prostřednictvím příběhů, ať už jsou to malé osobní příběhy nebo příběhy společenství nebo velké mytologické příběhy, které se nakonec stávají velkými náboženskými vírami... to všechno je součástí stejného kontinua.
Je to velká záhada, a pokud máte to štěstí, že jste vypravěčem příběhů, můžete si občas - alespoň pro sebe - posvítit na tento proces a potřebu vytvářet z věcí příběh.
Ve filmu se zdá, že postava Tildy Swintonové, Alithea, je přesvědčena, že všechny historické mýty a příběhy lze vysvětlit pomocí logiky a vědy, ale to se změní s příchodem džinů. Myslíte si, že existují síly nebo bytosti mimo to, co bychom mohli být schopni vysvětlit?
Ne, nemyslím si, že tam venku jsou nějaké bytosti. Určitě tam ale existují události a jevy, které nedokážeme vysvětlit. Tak tomu bylo vždy, jak říká sama Alithea. Říká: " Mýtus je to, co jsme znali tehdy, a věda je to, co známe dosud. " To je vyprávění lidí, jak kolektivně získáváme vědomosti. Dostalo se to do fáze, kdy je spousta těchto znalostí zkažená, záleží na tom, do jaké bubliny nebo komunity se chcete přidat, ale bez ohledu na všechnu tu protivědeckou rétoriku spolu mluvíme na tisíce kilometrů jen díky takovým jako Newton a Maxwell.
Ve všech zprávách a příbězích je vypravěč a příjemce. Jak přijímáte Popelku vy jako muž středního věku, nemusí být stejné jako u osmileté dívky. Když připravujete film, snažíte se vytvořit to, co chcete, aby lidé přijali, nebo vás spíše zajímá, co dostanou a kam to vezmou?
Je to opravdu zajímavá věc. Je to obojí, a to, kde najdete rovnováhu, je skutečně to, jak film dává smysl nebo jakým způsobem zaujme diváky. Mohu to říct s autoritou člověka, který zažil přesně to, o čem mluvíte.
Za prvé, všechny příběhy, které stojí za to, jsou tak či onak alegorické. Jinými slovy, je v nich víc, než se na první pohled zdá. Jsou také velmi poetické, což znamená, že jsou v očích diváka. Ať už se jedná o pohádky, dokumentární filmy nebo velmi analytické knihy či novinové příběhy, každý příběh musí mít tuto vlastnost, pokud má mít nějakou odezvu.
Vždycky je to Popelka, o které se říká, že pro každého znamená něco jiného, ale musí mít dostatečně velké publikum, aby se o ní mluvilo. Nejvýraznějším příkladem pro mě byla Babe. Vzpomínám si, že jsem byl v Jihoafrické republice a někdo mi velmi důrazně řekl, že ten film je konkrétně o apartheidu. Film na začátku prohlašuje, že je o nepředpojatém srdci a o tom, jak navždy změnil naše údolí, nebo něco takového. To je řečeno ve vyprávění. Ale ten člověk řekl: "Ne, ne, je to konkrétně o apartheidu," a já na to: "Jak to myslíte? "
Upozornil na okamžik, kdy se farmář dívá z okna. Prase se rozhoduje, že se naučí být ovčákem a pást různá zvířata, a oddělil hnědá kuřata od bílých. To bylo čistě náhodné, protože jsme se snažili ukázat, že se může organizovat tím, že laskavě požádá různá zvířata na farmě, ale byl to pro něj ukazatel, že jde konkrétně o apartheid. To mě nikdy nenapadlo.
Teď si uvědomuji, že něco takového je v každém příběhu, pokud má tento poetický rozměr. Dokonce i sportovní příběh nebo cokoli jiného. Není to náhodné, protože jsou záměrně poetické. Proto často vyprávíme příběhy prostřednictvím nějakého avatara, kterým může být zvíře, superhrdina nebo jiná postava.
Nejlépe na vaši otázku odpověděl Freddie Mercury. Někdo k němu přišel a řekl: "Myslím, že chápu, o čem je Bohemian Rhapsody," a pokračoval tím a tím. Freddie Mercury odpověděl: " Když to vidíš, drahá, tak to tam je. "
Proto mě tyto příběhy přitahují. Svět Šíleného Maxe je alegorický svět. Babes a Happy Feets, to jsou alegorické světy.
Tento film zřejmě ano, protože je to pohádka. Paradoxem je, že v pohádkách často rezonují velmi hluboké pravdy. To je důvod, proč některé detaily přetrvávají.
