V době robotických psů a nabušených strojů s umělou inteligencí, které předvádějí parkourové kousky vyvolávající hrůzu, je někdy uklidňující uvažovat o potenciální budoucnosti, kde jsou roboti jen hřejiví, hebcí přátelé, nebo - ještě lépe - o budoucnosti, kde všichni vypadají jako Charles z Briana a Charlese.
Charles, který měří asi metr osmdesát, má břicho jakoby z pračky a klusá po velšském venkově jako novorozené hříbě, které se spokojí s talířem vařeného zelí stejně jako většina z nás s večeří o sedmi chodech. Jeho stvoření přichází ve chvíli, kdy se Brian (v podání spisovatele Davida Earla), který prožívá záchvat deprese, rozhodne zkusit vymyslet něco nového. Udeří blesk - možná doslova - a Brianovi a Charlesovi se navždy změní život.
David Earl: Vždycky přicházel s hloupými nápady. Když jsem s ním hrál naživo, přicházel s vtipy, ale ty byly trochu uhozené a nefungovaly. Teď je to stejné v tom, že staví vynálezy, které nejsou úplně v pořádku a nefungují. V tomto filmu je jen o něco sympatičtější a možná i o něco sympatičtější. Snažili jsme se, aby byl film přístupnější.
Když jsem ho hrál v komediálních klubech, byl jsem trochu uštěpačnější, trochu defenzivnější. Ve filmu je snad trochu sympatičtější.
Je a je také trochu smutný. Ne ve špatném slova smyslu, ale tak, že se s ním diváci mohou ztotožnit, protože ta samota je velmi reálná.
Earl: Ale je to pozitivní! Vždycky se na to dívá z té lepší stránky.
Jeho důvěra ve vlastní výtvory je taková, že by ji obdivoval každý. Jak se s tím ztotožňujete vy?
Earl: Když jsme ho psali, dívali jsme se na některé dokumenty, například na American Movie, což je můj oblíbený film. V něm je to jen o odhodlání Marka Borchardta natočit film. Možná nedopadly moc dobře, ale on to dokázal. Takže tam je určitě vliv na Briana.
Další se jmenoval Monster Road a byl o samotáři, který vyráběl malé hliněné modely.
Mám pocit, že pokud někdy něco tvoříte, většina věcí, které vytvoříte, není moc dobrá, nebo má alespoň potenciál být otřesná. Takže vždycky, když přijdete s něčím novým, tak se pohybujete na tenké hranici.
Brian a Charles vznikli před několika lety jako krátký film. Kde se vzal nápad na Charlese?
Chris Hayward: David dělal Briana jako stand-up postavu a měl malou internetovou rozhlasovou show, kam mu lidé volali a on s nimi mluvil. Náš kamarád Rupert [Majendie] volal, ale nemluvil. Používal takový počítačový software, do kterého napsal, co chce říct, a on mu to přečetl různými podivnými hlasy. Jeden z těch hlasů byl hlas Charlese.
Poslouchal jsem to - v té době jsme byli všichni přátelé - a jejich dialogy byly tak vtipné, že jsme se bavili o tom, že bychom to udělali jako živé vystoupení. Neměl jsem tušení, jak bych mohl postavit kostým robota, ale několik let jsme to dělali jako živé vystoupení na komediálních show, kde jsem byl v kostýmu Charlese a mluvil s Brianem a Rupert psal dialogy.
Dělali jsme to jen pro zábavu a doufali, že se to nějakým způsobem ujme. To se nestalo, a tak jsme nakonec natočili krátký film. Ten nakonec vedl k celovečernímu filmu, ale byl to dlouhý proces.
Jak to funguje na place? Pracujete podle scénáře. Sedí Rupert pořád někde stranou s klávesnicí a mačká pokyny?
Hayward: Všechny Charlesovy dialogy ve scénáři byly předtočeny. Když jsme natáčeli scény v interiéru, Rupert mohl dialogy spouštět. Mohl také improvizovat, pokud jsme točili improvizovanou scénu.
Kdybychom natáčeli venku, řekl bych, že dialogy, protože venku nám notebook nefungoval. Takže jsem se musel buď naučit dialogy nazpaměť, nebo jsme někdy improvizovali malé scény. V postprodukci jsme si pak mohli pohrát s Charlesovými dialogy, což znamenalo, že jsme mohli všechny repliky upravit, nebo jsme je mohli úplně změnit. To nám dávalo velkou volnost při dolaďování.
Jak jste Charlese pro film upravili? Vypadá trochu jinak než v minulosti. Co je na Charlesovi 2.0 nového?
Hayward: Protože jsme hodně koncertovali, po třech letech už vypadal poněkud otlučeně.
Potřebovali jsme sehnat asi čtyři hlavy dohromady pro jeho různé inkarnace ve filmu, takže prvním problémem bylo tyto hlavy sehnat, protože tuhle jsem získal teprve před sedmi lety. [Režisér] Jim [Archer] hledal ty hlavy na internetu, což bylo šílené, ale nakonec je vypátral.
Když se však objevily, ve skutečnosti pocházely z Ameriky a vypadaly trochu jinak. Byli hezčí, opálenější a měli tak trochu růžové rty. Byl to takový Charles, ale vypadal jako hollywoodská verze, takže jsme se rozhodli pro něj.
Tolik věcí se ve filmu vůbec neřeší, což ho dělá trochu kouzelným. Například nevíme, jak Charles ožil nebo jak jí své milované zelí. Jak jste se rozhodli nic nevysvětlovat?
Hayward: Chtěli jsme například, aby blesk byl tak trochu červenou stopou, když poprvé vidíme Charlese, jak ožívá. Je tu také myšlenka, že se Charlesovi do hlavy dostal pan Williams, myš.
Vlastně jsme natočili scénu, ve které Charlesovi vylézá myš z pusy, ale vypadalo to tak odporně. Vypadalo to jako v Dobyvatelích ztracené archy, kde krajta vylézá z lebky. Vypadalo to tak groteskně, že jsme si řekli: "Tak tohle není ten komediální efekt, o který nám jde." A tak jsme si řekli, že to není komediální efekt. Proto jsme nechali Briana vysvětlit, co se stalo.
Earl: Brian nemá ponětí, jak se to děje.
Hayward: Na tom, jestli je to myš, nezáleží. Ani on sám si není jistý, jak se to stalo.
To, že díky myši fungovala elektřina, nevysvětluje, jak se Brian naučil programovat umělou inteligenci.
Earl: Ano, nechceme, aby se tato nit přetrhla.
Proč je Charles tím, co Brian během filmu potřebuje, a proč je Brian tím, co Charles potřebuje?
Hayward: Zpočátku to Brian trochu popírá, protože říká, že robota staví jen proto, aby mu pomáhal v domácnosti a zvedal věci. My ale víme, že je zjevně sám, ale nikdy by to nepřiznal. Možná o tom ani neví, ale zjevně je. Takže staví Charlese tak trochu jako kamaráda.
Zdá se, že mu to pomáhá dospět nebo se více osmělit.
Hayward: Stává se zodpovědnějším. Když máte děti, jste zodpovědnější. Dospějete díky tomu. A nechci spoilerovat, ale také ho to nutí stát si za svým a mít větší sebevědomí mluvit s lidmi.
Přiměla vás práce na Brianovi a Charlesovi po tolik let více přemýšlet o umělé inteligenci? Naučili jste se o ní něco? Máte nějaké úvahy o radostech nebo nebezpečích?
Hayward: Pravidelně se dívám na věci týkající se umělé inteligence a většinou mě to děsí. Když se dívám na ty roboty... je tam video, kde ti obrovští roboti dělají parkour, a já se na to dívám a říkám si: "Tyhle věci by mi někdy v budoucnu mohly vyrazit dveře a pochodovat s námi všemi po ulicích". Kdykoli slyším o robotech, je to všechno jako: "Aha, teď dáme zbraně na drony," a člověk si řekne: "Aha, dobře." A pak si řekne: "Aha, dobře." A to je všechno.
Pokud bude vrcholem umělé inteligence Charles, budeme v pohodě, protože ty roboty můžeme prostě přetlačit. Ale větší obavy mám z těch robotických psů, které jsem viděl na videích, jak chodí kolem a snaží se útočit.
Jsou opravdu děsivé. Kdyby vypadali jako Charles, všichni bychom byli na palubě, ale místo toho vypadají jako válečné stroje.
Hayward: Přesně tak. Jsou to ti divní psi, kteří chodí s ohnutýma rukama. Je to jako: "Cože? Co to je? Proč jste to udělali? Co to bude dělat?"
Earl: Právě jsem strčil hlavu do písku. O ničem z toho nevím.
Hrát jednu postavu po mnoho let není ve Státech příliš časté, i když se to stává. Tato tradice je silnější ve Velké Británii, kde může postava žít v průběhu několika projektů a desetiletí.
Co myslíte, že vás stále volá zpět k Brianovi? Máte ho zvládnutého, nebo se ho stále snažíte pochopit?
Earl: Myslím, že jde jen o to najít projekt. Když jsme to psali, přišel ve stejnou dobu After Life a já jsem nepřemýšlel o budoucnosti. Po osmnácti měsících vyšly oba projekty ve stejnou dobu a oba mají stejný charakter. Opravdu jsem nepřemýšlel do budoucna.
Vždycky jsem chtěl jen najít projekt, do kterého bych Briana zapojil. Chtěl jsem najít příběh, do kterého bych ho mohl zasadit. Navíc mi teď přijde opravdu snadné vklouznout do těch manýrů a reagovat na ostatní postavy a roboty. Je to jako zvyk.
Je v Brianovi zárodek tebe? Je Brian jen vylepšenou, zmenšenou nebo paralelní verzí tebe?
Earl: Nevím, co je Brian zač, protože měl tolik různých inkarnací. Od plachého přes drsného a agresivního až po žertovného. Nevím, co je zač.
Musím se tedy zeptat, jak vlastně Charlesův kostým funguje? Při pohledu na něj to vypadá samozřejmě, ale jaký je uvnitř?
Hayward: Je to vyztužená lepenková krabice. Hlava figuríny je na tyči, kterou se vybírají odpadky, a vybírací kousek jsou ústa. Hlavu ovládám jednou rukou a druhá ruka mi trčí z boku. Takže jednou rukou můžu hýbat a druhá je falešná.
Také jsem si na holeně nasadil velkou sadu brnění, jako je rytířské brnění na nohou, abych měl trochu kloub na kolenou. Vždycky se snažíme, aby nohy vypadaly méně lidsky. Takže jsem musel nosit velké nadité kalhoty a dávat kousky kovu, kam se dalo, abychom se snažili, aby to nevypadalo jako moje vřetenovité nohy. Spolu s modrým okem, tady to máte, to je Charles.
Earl: Vždycky jsme chtěli, aby si diváci řekli: "No, to je jenom chlapík v krabici." Jde jen o tu drzost.
